Příběh mých prarodičů - Daniel Parzyk (GP-K2)

Moje babička se narodila v Polsku v 50. letech 20. století, kde její tatínek dokončil pedagogickou školu a současně učil. Její maminka tam učila ve školce, do které Moje babička chodila. Když jí bylo čtyři a půl roku, přestěhovali se do Československa do rodného domu jejího tatínka, který je ve Stonavě.

Tatínek pracoval na VOKD a maminka byla doma kvůli nemoci bratra. Moje babička vyrůstala s dvěmi mladšími bratry na vesnici v Průmyslové oblasti na Karvinsku.

Hračky v té době byly vzácné. Protože hračky byly tak vzácné, babička si pamatuje, jak v Polsku ve čtyřech letech dostala k Vánocům plastovou panenku, asi měla 10 cm, a plechový kočárek. Ve stonavě měla jako jedna z mála kočárek a panenku. Na Vánoce většinou dostávali oblečení nebo knížky. Knížky moje babička milovala a miluje dodnes. Četla už od 2. třídy každou volnou chvíli.

Ve stonavě začala v šesti letech chodit do polské školy. Do školy se chodilo i v sobotu. Do školy chodila ráda i nerada podle toho, jak se jí dařilo. Ale celkem jí to šlo. Její bratr v té době byl hodně nemocný. Její maminka se o něho musela hodně starat. Od 2. třídy byla vedena k samostatnosti. Neměli žádné písanky ani pracovní sešity.

Doma žili skromně, bonbóny a čokolády měl jen, když je přinesla návštěva, a to jim je maminka rozdělovala po kouskách. Na Vánoce od babičky dostávali jedu čokoládovou kolekci pro všechny tři. Ovoce jako pomeranče, mandarinky, banány i citrony nebyly běžně v obchodech. Objevovaly se kolem Vánoc, a to ještě na příděl. Dokonce v jednom roce bylo ovoce na příděl přímo ve škole, donesli 24 Kč a dostali 1 kg pomerančů a 1 kg citronů na dítě.

První televizi měli, když Mojí babičce bylo 12 let. Doma neměli ani mobilní telefon. Počítače, mobily, tablety neexistovaly. Doma, na velké zahradě a na poli bylo práce dost. Neměli ani sporák a vařilo se na kamnech a topilo se uhlím. Moje babička musela večer chystat dřevo na ráno na rozdělání ohně a bráchové dva kbelíky uhlí. Mezi jejich povinnosti patřilo omývání nádobí po obědě a večeři, zametání v kuchyni a v obýváku. Její maminka byla často nemocná. Od takových 10 let pomáhala na poli při sázení brambor a jejich vykopávání a o prázdninách tradičně při žních, pomáhala sbírání ovoce na zahradě a podobně. Když její maminka pracovala na poli, starala se o bratry. Připadalo jí to zcela normální, to dělaly i ostatní děti, které znala.

Můj děda to měl podobné, vyrůstal v Těrlicku „na gruntu“, takže té práce na poli měl daleko víc. Bydlel dál od silnice. Chovali krávu, prasata, králíky, husy a slepice. Děda se staral o králíky a vodil na pastvu krávu, kde si bral s sebou knížky, aby se mohl učit. U domu měli velký kopec, kde s ostatními dětmi ze sousedství v zimě sáňkovali a lyžovali. V zimě, když nasněžilo, měl problém se dostat do školy. Většinou soused naložil všechny děti „z kopce“ velké sáně tažené koňmi a odvezl je ke škole.

Oba se dostali k oboru elektro, kde nejprve ukončili učiliště a pak průmyslovku. V elektro oboru se našli, hodně je to bavilo a Stalo se to dědovým koníčkem. To je konec.