Babiččin příběh - Tereza Solawová (GP-K3)

Československá socialistická republika v roce 1963 přivítala na svět mojí babičku. Mezi naší a její generaci jsou opravdu velké rozdíly, začneme třeba textilem. Také si v té době rozhodně oblečení nevybírali, například moje babička nosila oblečení po starších bratrech, nebo jí její maminka oblečení ušila. Oblečení bylo celkově nedostatkové zboží, takže když jste si koupili kalhoty, byla velká pravděpodobnost, ten nebudete jediní, kdo je má. Ve škole na tělocviku všichni nosili stejné úbory, dívky modré trenýrky a bílé trička, chlapci naopak červené trenýrky a bílá tílka.

Školství v mládí mé babičky bylo odlišné hlavně v tělesných trestech, které tehdy byly legální. K zubaři děti nechodily s rodiči, ale se školou, žáci, u kterých nebyl potřeba žádný zákrok, se vrátili zpátky do školy, a ostatní s poškozeným chrupem u zubaře zůstali. V první třídě třídní učitelka nakoupila zákusky a učila děti jíst zákusky příborem. Jakmile babička odložila doma školní tašku, musela jít stát řadu na maso, protože jinak by na ní maso nezbylo.

Prarodičů byla samozřejmě i jiná zábava, místo moderní v mobilu byla pevná linka, že drátový telefon, na nějž některé rodiny čekaly až několik let, takže lidi rozhodně nemohli strávit několik hodin na Instagramu, Tik Toku a podobných platformách. Z toho vyplývá, pokud moje babička zrovna nepomáhala doma, nebyla ve škole, nebo se neučila, tak trávila čas venku se svými kamarády, skákali přes gumu, hráli si s míčem nebo přebírali provázek. Televize Brno bílé, neměly ovladač a pohádky byly jen v neděli. Velký zážitek také byla první automatická pračka, na kterou se dokázali dívat jako na televizi.

Mezi tehdejší zábavu patřily i jiskřičky, pro starší pionýr. A babička jakožto pionýrka musela absolvovat den v plynové masce, v níž museli dělat různé aktivity, ale akce byla místo vyučování. Babička samozřejmě také musela nosit červený šátek kolem krku a skládat slib jisker i pionýrů. Co by to bylo za retro časy bez spartakiády, Cože název pro hromadné veřejné sportovní vystoupení. Další z událostí je prvomájový průvod, který byl povinný, mávalo s vlaječkama a křičelo se: „Ať žije první máj!“ Tento průvod vyjadřoval svátek práce.

Věcí, kterých se naše doby liší, je spousta, ale já jsem se rozhodl zařadit tyhle.

A závěr?

Važte si svých prarodičů, ale i rodičů, protože v jejich dětských letech to neměli lehké. Nemůžeme říct, která generace to měla/má těší, protože obě mají své pro a proti, ale co vím jistě, je to, že by jsme se měli snažit následujícím generacím předat do života něco hezkého a užitečného jako to udělali naši prarodiče.